Skrýt nabídku

Navigační cesta

Titulní strana > Environmentální ekonomika > Politika životního prostředí

Politika životního prostředí

Vztah ekonomie a životního prostředí
Problémy životního prostředí
Ekonomické souvislosti ochrany životního prostředí
Environmentální ekonomika v CENIA
Podpory na ochranu životního prostředí
Poplatky a daně v ochraně životního prostředí

Politika životního prostředí v užším smyslu znamená řešení problémů životního prostředí pomocí státních intervencí a nástrojů ochrany životního prostředí, které má stát k dispozici (jinou možností je řešit tyto problémy pomocí volné ruky trhu). V souvislosti s tím lze politikou životního prostředí rozumět také dokument, který stanovuje cíle státu v oblasti životního prostředí a nástroje k jejich dosažení - Státní politiku životního prostředí.

V širším smyslu pod tímto pojmem chápeme souhrn způsobů, jakými subjekty prosazují své zájmy v oblasti ochrany životního prostředí. Subjekty se za tímto účelem například organizují do skupin a působí na změnu právních norem, pokud jim stávající normy nevyhovují. Stát pak v rámci politiky životního prostředí v širším smyslu funguje jako veřejná autorita, která vytváří právní normy a zasahuje do situace na trhu.

Nástroje na ochranu životního prostředí

Politika životního prostředí v užším smyslu má k dispozici různé nástroje k ovlivňování ekonomických subjektů pro zabezpečení ochrany životního prostředí. Nástroje politiky životního prostředí můžeme rozdělit do několika skupin:

1) Administrativní nástroje

Princip administrativních nebo také normativních nástrojů je založen na donucovací pravomoci orgánů státní správy, které prostřednictvím těchto nástrojů přímo ovlivňují chování znečišťovatelů. Administrativní nástroje mohou mít formu zákazu, příkazu či omezení, které vyplývá přímo ze zákona či z rozhodnutí úřadu. Dále do této skupiny patří povolení a souhlasy úřadů k činnostem ohrožujícím životní prostředí včetně rozhodnutí vyplývajících z posouzení vlivu připravovaných projektů na životní prostředí, limity na vypouštěné znečištění a technologické či výrobní standardy a normy.

2) Ekonomické nástroje

Ekonomické nástroje působí na chování znečišťovatelů nepřímo prostřednictvím trhu. Podle principu fungování lze rozlišit dva typy ekonomických nástrojů:

  • nástroje fungující na principu převedení externích nákladů do nákladů původce (tzv. internalizace negativních externalit) - např. poplatky či daně, a
  • nástroje představující příspěvky k nákladům na zamezení znečištění životního prostředí - např. dotace či daňové úlevy.

Nástroje internalizace negativních externalit mají za cíl zvýšit náklady původců znečištění (ty, které vykazují v účetnictví) o externě působené náklady, které původce svou činností působí ostatním subjektům. Původce je tak donucen brát v úvahu všechny jím působené náklady - celospolečenské náklady z jeho činnosti (tj. ne jen ty náklady, které nese on sám, ale i ty, které v důsledku jeho činnosti nesou jiné subjekty). Původce pak omezí svou činnost a tím i sníží množství jím působeného znečištění životního prostředí na celospolečensky optimální úroveň.

Mezi ekonomické nástroje typu internalizace negativních externalit patří poplatky, daně, pokuty, ale také platby za nakoupená obchodovatelná práva na znečištění či platby na kompenzaci způsobených škod na životním prostředí (jako výsledek dohody nebo soudního sporu).

Příspěvky k nákladům na zamezení může původce získat od různých subjektů (veřejné instituce, neziskové organizace i soukromá sféra). Mají formu dotací, zvýhodněných úvěrů, záruk za úvěry, daňových zvýhodnění či odkladů platby daně spojených s realizováním investice na ochranu životního prostředí. Dále se jedná také o výnosy z prodeje obchodovatelných práv na znečištění či prostředky získané od původců znečištění na kompenzaci způsobených škod na životním prostředí.

3) Dobrovolné nástroje

Dobrovolné nástroje umožňují subjektům vzít na sebe při výkonu podnikové činnosti závazek šetrnějšího přístupu k životnímu prostředí, než vyžadují právní normy (ekoznačení, systémy environmentálního řízení podniku, čistší produkce, posuzování životního cyklu výrobku, environmentální účetnictví, dobrovolné dohody atd.).

4) Informační nástroje

Do skupiny informačních nástrojů řadíme nástroje informativního charakteru (registry apod. - například Integrovaný registr znečišťování) a dále také nástroje výchovně-vzdělávacího charakteru.

5) Organizační a institucionální nástroje

Organizační a institucionální nástroje tvoří dlouhodobý rámec ochrany životního prostředí a zaštiťují všechny ostatní zde jmenované nástroje. Jedná se o systém právních norem a koncepčních dokumentů uplatňovaných v ochraně životního prostředí.

Koncepce, programy, strategie a další dokumenty vymezují systém ochrany životního prostředí (uváděné do praxe pomocí ostatních nástrojů na ochranu životního prostředí) nebo udávají směr dalšího zamýšleného vývoje v oblasti ochrany životního prostředí. Mohou být zaměřeny výhradně na problematiku životního prostředí, jako například Státní politika životního prostředí, která zastřešuje další koncepční rámce v oblasti životního prostředí (např. politiky týkající se jednotlivých složek životního prostředí). Prvky environmentální politiky mohou být také obsaženy v koncepčních dokumentech s širším zaměřením, což je výsledkem integrace ochrany životního prostředí do ostatních politik (např. koncepce a strategie z oblasti zemědělství, energetiky, rozvoje průmyslu).

Do této skupiny nástrojů patří také právní nástroje (tj. soustava platných právních norem). Podle některých ekonomických teorií je právo pouze rámcem ekonomických činností, takže jeho označení jako „nástroj“ může být z tohoto hlediska sporné. Pravdou ovšem je, že z platných právních norem vycházejí všechny ekonomické, administrativní a jiné nástroje, které se v praxi uplatňují. Z důvodu tohoto výjimečného postavení jsou právní nástroje někdy vymezovány jako samostatná skupina nástrojů politiky životního prostředí.

Dopady politik životního prostředí

Ať už politika životního prostředí (v užším smyslu) využívá jakékoliv nástroje, vždy s sebou přináší dopady na ekonomiku a její subjekty.

Zpřísnění podmínek ochrany životního prostředí může způsobit zvýšení nákladů podniků, což v krátkém období může vést k omezení produkce a investičních aktivit, a to i v národním měřítku. Také to negativně působí na konkurenceschopnost podniků v mezinárodním měřítku (pokud ostatní státy nepřijaly podobná environmentální opatření.) V dlouhém období však dochází k podpoře rozvoje environmentálně šetrnějšího podnikání, což vede ke zvyšování produkce, investic i k opětovnému zrychlení ekonomického růstu. Nové zaměření podniků na ekologicky šetrnější výrobky, služby a technologie může vést k objevení nových trhů a k získání konkurenceschopnosti i na zahraničních trzích.

Omezování produkce v zájmu ochrany životního prostředí s sebou (zejména v krátkém období) nese také vyšší nezaměstnanost v regulovaných odvětvích a nižší výnos veřejných rozpočtů z daní (prvotně zejména daní z příjmu fyzických a právnických osob). Při zavádění ekologických poplatků může být nižší výnos z daní kompenzován příjmem z poplatků. S rozvojem výroby environmentálně šetrných produktů (v dlouhém období) pak vznikají nové pracovní příležitosti. Politika životního prostředí má také významné efekty v sociální oblasti - jednotlivé nástroje mají různý dopad na různé skupiny obyvatel. Před zavedením nového nástroje nebo změnou stávajícího je vždy nutné předem zhodnotit vyvolané efekty a zajistit, aby nedošlo k neúměrnému zvýšení životních nákladů či nákladů na existenci firem.