Skrýt nabídku

Navigační cesta

Titulní strana > Environmentální ekonomika > Problémy životního prostředí

Problémy životního prostředí

Vztah ekonomie a životního prostředí
Ekonomické souvislosti ochrany životního prostředí
Politika životního prostředí
Environmentální ekonomika v CENIA
Podpory na ochranu životního prostředí
Poplatky a daně v ochraně životního prostředí

Existují různé směry ekonomického myšlení zabývající se příčinami, důsledky a možným řešením problémů životního prostředí, které se rozcházejí v názoru jak na samotné příčiny vzniku problémů, tak i v doporučeních, jaká opatření mají být v rámci ochrany životního prostředí realizovaná. Často se neshodují ani v otázce, zda je vůbec vhodné v oblasti ochrany životního prostředí opatření realizovat. Tento text vychází především z poznatků environmentální ekonomie, která je v současnosti hlavním proudem mezi směry ekonomie zabývajícími se životním prostředím.

Problémy ŽP

Činnost lidstva, jako je např. těžba nerostných suroviny, intenzivní zemědělská výroba, rozšiřování plochy měst na úkor volné krajiny, stavba a provoz komunikací apod. má na životní prostředí negativní vliv. Následky mohou být nepřímé a mohou se projevit až za několik let nebo daleko od místa původu (například to platí pro emise SO2 z uhelných elektráren, přízemní ozon vznikající při vysoké koncentraci automobilové dopravy apod.).

Pod pojmem problém životního prostředí si nejčastěji představíme znečišťování životního prostředí. Dalším problémem je nadměrné čerpání přírodních zdrojů. Činnosti člověka mohou vést také k nežádoucí změně některých vlastností jednotlivých složek životního prostředí, jako je například změna teploty vzduchu či vody, změny v oceánských proudech, změna pH půdy či vody, zhutňování půdy, snížení druhové rozmanitosti apod. Problémy životního prostředí jsou často spojeny s nadměrným čerpáním a využívání neobnovitelných přírodních zdrojů a funkcí, které není možné nahradit lidskou činností (například funkce klimatu nebo tvorba půd).

Zátěž životního prostředí, která z ekonomických aktivit vzniká, může negativně ovlivňovat možnost uspokojování potřeb lidí v blízkosti ekonomického subjektu (továrny apod.) i lidí ve velké vzdálenosti od něj, generací současných i budoucích.

Příčiny

Základní příčinou problémů životního prostředí je podle environmentální ekonomie tzv. tržní selhání. Je to situace, kdy trh sám o sobě není schopen vybrat nejefektivnější (optimální) řešení, jak rozdělit omezené zdroje mezi jednotlivé lidské potřeby. Díky tomu pak dochází k plýtvání zdroji a k nadměrnému znečišťování životního prostředí.

Jedním z typů selhání trhu je existence tzv. veřejných statků. Na rozdíl od soukromých statků, které jsou běžně obchodovány na trhu (zboží a služby), u veřejných statků na jedné straně nelze vyloučit spotřebitele z jejich užívání (spotřeby) například zpoplatněním užívání statku a na straně druhé statek může být spotřebováván více spotřebiteli, aniž by si spotřebitelé navzájem ve spotřebě konkurovali. Veřejným statkem je například veřejná zeleň ve městech - aleje stromů v ulicích města.

Veřejné statky jsou tedy zároveň nevylučitelné (nikdo nemůže být vyloučen z jejich spotřeby) a nerivalitní (spotřebitelé si při spotřebě nekonkurují). Statky, u kterých platí jen jedno ze zmíněných kritérií (mohou tedy být nevylučitelné, ale zároveň rivalitní a naopak), se označují jako smíšené. Jedná se např. o mořský a oceánský rybolov, národní parky a chráněné oblasti, ovzduší v urbanizované oblasti apod.

Trh při alokaci veřejných a smíšených statků nezřídka selhává - protože je cena statku nulová nebo nižší než optimální a poptávka vyšší než nabídka statku, dochází k přečerpávání přírodních zdrojů, nadměrnému znečišťování životního prostředí nebo k záboru velkých ploch krajiny pro ekonomické aktivity (např. pro výstavbu letiště).

Dalším typem selhání trhu, kterým se zabývá environmentální ekonomie, jsou externality. Externality představují nezamýšlený dopad spotřeby či výroby jednoho subjektu na spotřebu či výrobu subjektu jiného, který není nijak kompenzován (peněžně ani nepeněžně).

Negativní externalita (externí náklad) vzniká, když subjekt (spotřebitel, výrobce apod.) nenese všechny náklady ze své činnosti a některé náklady přenáší na jiný subjekt. Přenesené náklady jsou náklady externí. Typickým příkladem negativní externality je situace, kdy podnik při své činnosti emituje škodliviny do ovzduší, což způsobuje vyšší nemocnost obyvatel. Ti jsou pak nuceni vynakládat více peněz na léčení. Podnik tak způsobuje svou činností škody, za které neplatí – platí je obyvatelé.

Pozitivní externalita (externí přínos) vzniká, když subjekt nedokáže získat a plně využít všechny přínosy ze své činnosti. Místo něj si část přínosů z jeho činnosti přisvojuje někdo jiný. Například environmentální vzdělávání a výchova (poskytovaná určitou organizací) vytváří pozitivní externalitu v tom smyslu, že takto vzdělaní lidé budou o životní prostředí pečovat lépe. Důsledkem je čistší a zdravější životní prostředí i pro ty, kteří vzdělaní nejsou. Ti pak mohou pociťovat snížení nákladů na léčení. Mají tedy přínosy z čistšího prostředí, za které ovšem původci této externality - organizaci, která vzdělala jejich spoluobčany - neplatí. Organizace tak vytváří přínosy, za které nedostane zaplaceno.

Problémy související se selháními trhu typu externalit jsou spojeny především se situací tzv. černého pasažéra, kdy subjekt využívá služby, aniž za ně adekvátně platí (nebo aniž se stará o to, aby jeho spotřeba byla udržitelná - například mořský rybolov). Spotřebitel počítá s tím, že se o produkci statku a vynakládání nákladů na službu postarají jiní. Zároveň náklady na vyloučení černého pasažéra ze spotřeby statku jsou příliš vysoké. Vzniklá situace může vést k přečerpávání přírodních zdrojů. Vybrané statky životního prostředí jsou proto poskytovány z veřejných rozpočtů (tj. především z daní).

Dalším řešeným konceptem v této oblasti je problém vyčerpání zdrojů, kdy náklady přenášíme na budoucí generace.

Řešení

Řešení může být založené na vyjednávání jednotlivých subjektů (bez zásahu shora, zpravidla je výsledkem působení čistě tržních sil) nebo přístupem založeným na státních intervencích, které mají korigovat tržní nedostatky. V praxi se často kombinují oba zmíněné přístupy.

Tržní přístup v podstatě předpokládá vytěsnění veřejných statků z ekonomiky. Je založený na definování soukromých vlastnických práv k širokému spektru přírodních statků. Budou-li vlastnická práva jasně vymezená, vynutitelná a převoditelná, případné znečištění určité části životního prostředí bude pak chápáno jako poškození cizího majetku a bude řešitelné v rámci soukromoprávního sporu (poškozený se znečišťovatelem se domluví na kompenzaci nebo poškozený podá žalobu k soudu).

Se vznikem dohody či se soudním sporem jsou spojené transakční náklady - tj. např. náklady na zjištění, kdo majetek poškodil, na jeho kontaktování apod. Transakční náklady jsou zpravidla tak vysoké, že k dohodě (či soudnímu sporu) vůbec nedojde. Čistě tržní přístup je tedy možné aplikovat pouze v případě, že transakční náklady jsou nízké.

Pokud není možné definovat vlastnické právo přímo k samotnému statku (například čisté ovzduší), je podle tržního přístupu žádoucí definovat právo alespoň ke službě, kterou statek poskytuje (funkce ovzduší jako úložiště škodlivin). Pak je možné stanovit soukromé vlastnické právo, které dovoluje se statkem nakládat určitým způsobem (emitovat do ovzduší dané množství škodlivin; tímto přístupem je inspirován systém obchodování s emisními povolenkami).

Státní intervence (často nazývané jako politika životního prostředí) představují zásahy státu zaměřené na korekci tržních nedostatků. Stát má k dispozici různé nástroje, kterými se snaží optimalizovat situaci na trhu.

S nástroji založenými na intervencích státu je spojen problém tzv. selhání vlády. Tento koncept souvisí s nedokonalou informovaností vlády o situaci v podnicích i domácnostech a vyzdvihuje maximalizaci soukromého užitku každého jedince ve společnosti, tedy i státních úředníků. Ti podle této teorie sledují především vlastní cíle a veřejný zájem je až na druhém místě. Stát pak v některých případech díky těmto problémům není schopen sám o sobě dosáhnout žádoucího optimálního řešení problémů životního prostředí.

Konkrétní přístup k řešení problémů životního prostředí představuje politika životního prostředí.

Ekonomické souvislosti ochrany ŽP